Mezinárodní olympiáda ze základů věd


Stanislav Nikolajevič Sannikov

Stanislav Nikolajevič Sannikov, doktor biologických věd, profesor, vedoucí vědecký pracovník Botanické zahrady Uralského oddělení Ruské akademie věd, zasloužilý ekolog Ruské federace.

Narodil se 22. 10. 1929 ve městě Sverdlovsk do rodiny stavebního technika, pracujícího pro Uralmaš, Elmaš a jiné uralské závody. Jelikož žil v blízkosti Osnovinského parku (v Pionýrské osadě), od mládí rád chodil na výlety do okolních lesů, luk a k řekám, rád pozoroval život ptáků, vážek, mravenců, čolků ad. V Bělinského knihovně četl knihy ruských zoologů (Buturlinovo „Co a jak pozorovat v životě ptáků“, Menzbirovy „Šelmy, ptáky a plazy Ruska“ aj.).

V roce 1947 ukončil studium se zlatou medailí a býval by mohl nastoupit bez přijímacích zkoušek na libovolnou vysokou školu, Sannikov však bez váhání zvolil lesnickou. Zde se během 5 let přednášek, praktických cvičení v laboratoři a exkurzí do lesa, ale také díky vynikajícím vyučujícím, naučil základům lesnických věd a hlavně (což může poskytnout pouze lesnická škola) získal představu o lese jakožto nejsložitějším ekologickém systému, který se zformoval v procesu evoluce. Za prvé, že les nejsou jen z půdy rostoucí stromy, ale také všechny keře, trávy a mechy pod jejich příkrovem a živočichové, houby a mikrobi, kteří se zde usadili. A za druhé dospěl k přesvědčení, že všechny živé organismy žijící v lese ovlivňují jeden druhého, přetvářejí lesní prostředí (půdu a ovzduší), jelikož je spojují potravní řetězce a neustálý boj o přežití. Ale jaké jsou konkrétní formy a impulsy tohoto vzájemného ovlivňování? Co to v podstatě je les a čím se liší např. od stepi či močálu? A proč lesy, nehledě na požáry, polomy nebo kácení (pokud nejsou vymýceny i s kořeny) stále znovu ožívají jako legendární „Fénix“? Všechno toto a ještě mnohé další nebylo lesnímu hospodáři stále jasné, ačkoliv to jistě bylo nutné pro ochranu a obnovu lesů vědět.

Proto se S. N. Sannikov po ukončení studia v roce 1952 a období, kdy pracoval jako lesní inženýr v Kurganské oblasti, v r. 1954 přihlásil na doktorandské studium na Institut biologie Uralské pobočky Akademie věd SSSR (UFAN SSSR), který byl později přejmenován na Institut ekologie rostlin a živočichů Uralského vědeckého centra AV SSSR. V té době zde vznikala nová vědecká škola „populační“ ekologie (v čele s profesorem S. S. Švarcem) a genetiky (prof. N. V. Timofejev-Resovskij), jejíž myšlenky se staly základem vědeckých názorů mladých biologů. Smysl populačního principu v biologii spočívá ve studiu evolučního přizpůsobování organismů ke změnám prostředí, v němž žijí, a to ne pouze jednotlivců, ale celých geneticky homogenních skupin („populací“) žijících pohromadě.

Jako téma výzkumu si S. N. Sannikov zvolil analýzu podmínek (faktorů) prostředí a procesů přirozené regenerace borovice – jednoho z nejrozšířenějších stromů v Rusku – a jako místo těchto zkoumání proslulé Pripyšminské lesy, ohromný celek borových lesů v Zauralí (o rozloze více než 250 000 ha), dosahujících rekordní výšky 45 metrů. Poté, co se v nich nadměrně a plošně kácelo, se lesy jen těžko regenerovaly a tamní borovice téměř úplně nahradily méně hodnotné břízy. Dvě desetiletí expedic, výzkumů, pokusů, dizertační práce a desítky článků věnoval S. N. Sannikov tomu, aby stanovil faktory, na nichž závisí hustota vyklíčení borových semen a v konečném důsledku také obnovení lesa. Patří k nim rozmístění mateřských stromů a množství jejich semen, obnažení půdy příznivé pro jejich klíčení a stupeň zarůstání půdy trávami a porostem listnatých lesů. Jestliže lesní hospodář tyto faktory reguluje, může docílit dostatečně hustého borového porostu.

Pozdějším výsledkem mnohých expedic, které Sannikov se svými spolupracovníky podnikl, bylo stanovení ekologických faktorů a zvláštností regenerace borovice, smrku, cedru, jedle a jejich věrných společníků břízy a osiky v různých zeměpisných zónách Západní Sibiře a Uralu – od severní tajgy ke stepím – a také v Karélii, Autonomní sovětské socialistické republice Komi, na Sibiři, v Kazachstánu a v ukrajinských karpatských bukových lesích. Výsledky těchto výzkumů jsou podrobně popsány v několika knihách a v Sannikově doktorské dizertaci (1987). Za účelem efektivní podpory obnovy lesů vypracoval způsoby rozmístění „semenných stromů“ a vyvinul speciální stroj optimálně obhospodařující půdu, který umí docílit toho, aby při samočinném výsevu semena vyklíčila v dostatečně hustý porost i na mýtinách a spáleništích.

V současné době dokončuje S. N. Sannikov a jeho kolegové výzkum genetické struktury borových lesů Kavkazu a střední Evropy; rozpracovává principy vyčleňování a rozmístění genetických rezervací jehličnatých stromů; v Rusku připravuje k vydání knihu teorie lesní biologie. V ní jsou zobecněny zásadní závěry provedených zkoumání a naznačeny některé jejich nové zajímavé směry, které čekají na mladé badatele.

Other scientists

Jan-Lyuk Moro
francouzského jazyk